Missa Mendeliana

Mše zkomponovaná k 200. výroční narození Johanna Gregora Mendela, pro 2 flétny, 2 hoboje, 2 klarinety, 2 fagoty, harfu, smyčcový orchestr a smíšený sbor. V kompozici je využit základní princip genetiky – dominance a recesivita – jenž tvoří jádro Mendelových genetických zákonů.

Kyrie – dominance a recesivita se projevuje v rytmických a melodických figurách. Hlasy se různě proplétají, nakonec skončí jednohlasně na dominantním rytmickém i melodickém motivu. V části Christe je dominantní a recesivní princip vyjádřen tak, že jeden motiv nabývá na síle, druhý naopak postupně slábne. Nejprve přibývá mužských hlasů a ubývá ženských, poté se situace obrátí.

Gloria – zde jde o protiklad dominantního, hravého, tečkovaného, téměř lidového rytmu a motivu v ženském dvojhlasu, do nějž vpadne majestátní mužský sbor, který však hraje recesivní úlohu, takže postupně převáží původní rytmický styl, v němž také Gloria končí. Tříčtvrťový úvodní rytmus je rovněž dominantní pouze zdánlivě, v závěru převáží dominantní dvoučtvrťové metrum.

Credo – nejrozmanitější část, protože nejde jen o modlitbu, ale rovněž o dramatický příběh od začátku až do konce světa. Zde dominantní roli nenápadně zastává malý vícehlasý sbor, který v průběhu skladby třikrát opakuje Credo (pro jednotlivé božské osoby, jde o dominantní motiv, důraz na modlitební faktor Creda). Vůči němu stojí jednohlasé, „pašijové“ vyprávění celého příběhu, který se v Credu odehrává. V dramatické scéně Crucifixus hraje orchestr v podstatě rockové riffy. Na závěr se prosadí dominantní, potvrzující Amen v celém sboru.

Sanctus – tady nese dominantní prvek jednohlasý majestátní zpěv v mužském sboru, kolem nějž „tancuje“ v různých obměnách ženský sbor, jakoby jej svádí na scestí, ale v závěru stejně převáží dominantní, majestátní motiv. V kontrastu stojí jemná vsunutá část Benedictus, která opět postupně přechází do jednohlasu.

Agnus – zde jde o protiklad dominantní durové a recesivní mollové tonality, proto Agnus začíná neurčitým akordem a přechody mezi jednotlivými částmi jsou bez tercií. V závěru je acapella pasáž, která z jednohlasu rozkvete až do sedmihlasu, což charakterizuje sedm znaků hrachoru, které Mendel zkoumal.