Evoluce

I řekl Bůh: „Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaž se souš!“ A stalo se tak. Souš nazval Bůh zemí a nahromaděné vody nazval moři. Viděl, že to je dobré. Bůh také řekl: „Zazelenej se země zelení: bylinami, které se rozmnožují semeny, a ovocným stromovím rozmanitého druhu, které na zemi ponese plody se semeny!“ A stalo se tak. Země vydala zeleň: rozmanité druhy bylin, které se rozmnožují semeny, a rozmanité druhy stromoví, které nese plody se semeny. Bůh viděl, že to je dobré.

I řekl Bůh: „Hemžete se vody živočišnou havětí a létavci létejte nad zemí pod nebeskou klenbou!“ I stvořil Bůh veliké netvory a rozmanité druhy všelijakých hbitých živočichů, jimiž se zahemžily vody, stvořil i rozmanité druhy všelijakých okřídlených létavců. Viděl, že to je dobré. A Bůh jim požehnal: „Ploďte a množte se a naplňte vody v mořích. Létavci nechť se rozmnoží na zemi.“

Genesis 1, 9-12, 20-22

Uplynulo slabých deset miliard let. Co je to proti věčnosti, že?

V nebeské kanceláři bylo ticho, na stole, na němž byly dosud patrné stopy velkého výbuchu, ležela objemná kniha. Bělovlasý stařec seděl za stolem a cosi do ní psal prstem. Skrze mračna pod neviditelnou podlahou prosvítal vzdálený obrys obrovského kontinentu.

„Tati, pořiď mi něco na hraní,“ ozval se od okna otrávený hlas. Stál tam vlasatý mladík a znuděně pohlížel na Šéfa. Za Juniorem se vznášel Průvan a rád by kroutil hlavou, kdyby nějakou měl.

            „Na hraní, na hraní, máš tady mráčky, můžeš po nich skákat, co chceš víc?“

            „Něco živého, tati, s čím by byla legrace.“

            Průvan vybuchl ve smích. Jeho nezřetelné tělo se třáslo a vlnění se šířilo na všechny strany.

            „Živého, on se zbláznil, co bys chtěl živého? Nic jiného živého než my tři není. Pane Bože, to je mamlas!“

            „Nerouhej se mi,“ řekl nasupeně Šéf, „a mému synovi taky ne. A sobě taky ne!“

            „Taková hloupost, něco živého! Kdo to kdy viděl?“ pochechtával se Průvan a poletoval okolo zamyšleného Šéfa. Stařec špulil rty a uvažoval. Průvan má pravdu, s mladým se to nedá vydržet. Pomalu půjde do puberty, ještě tři čtyři miliardy let a nebude s ním k vydržení už vůbec.

            Zvedl se a ukázal na polici. V tom okamžiku se na ní objevila veliká skleněná nádoba. Vzápětí v ní začala bublat voda, hladina stoupala a netrvalo víc než sto let a dosáhla horního okraje nádoby. Junior přiběhl blíž a začal křičet:

            „Tati, tati, tam cosi plave!“

            Šéf se usmíval a Průvan přiletěl blíž. V akváriu plavaly dvě malé rybičky. Potulovaly se spolu podél stěn a zíraly na dětskou tvář, která byla zvenčí přitisknutá na sklo.

            „Šéfe, co to je?“ ptal se udiveně Průvan, „to je vážně živé? To se vám povedlo. Slušný výkon, napoprvé.“

            „No,“ ošíval se skromně Šéf, „ujde to.“

            „Díky tati,“ nadšeně povykoval Junior a sahal do akvária rukou. Rybičky hbitě uhýbaly jeho rybářským pokusům a nakonec zůstaly u dna, kde se cítily v bezpečí.

            „Polezte nahoru!“ halekal Junior a snažil se na rybičky dosáhnout. Těm se však k nenechavým dětským ručkám vůbec plavat nechtělo.

            „Tati, nemohl bys zařídit, aby jich bylo víc?“

            Stařec přistoupil k akváriu a pozorně si ho prohlížel. Pozoroval barevné rybičky, plovoucí bok po boku vodou podél skla a přemýšlel. Průvan poletoval kolem a pochechtával se:

            „Juniore, co zas vymýšlíš? Copak ti nestačí dvě? Jak bys asi chtěl udělat, aby jich bylo víc?“

            „Táta to vymyslí, uvidíš, je to machr!“

            „No jo, to jo, to jo,“ odfukoval duch a vznášel se nad vodami akvária. Upřeně pozoroval starce a posměšně pokukoval po Juniorovi, který s napětím očekával, co se bude dít.

            Šéf po chvíli vztáhl nad akvárium ruku a pronesl:

            „Ploďte se a množte se!“