Pieta a naděje

Hluboce symbolické, nadčasové téma vnitřního diktátora v každém z nás, jenž umlčí veškerou snahu vyjádřit své skutečné pocity. Paralela s římskou diktaturou, která se nakonec proplete v mysteriózní svět, v němž nejvyšší svobodu lze nalézt za vězeňskou zdí. Nechybí ani satirické tóny a nekompromisní, ironický pohled na současnost. Tato kniha ve čtenáři, který se přenese přes náročné, mnohdy velmi kruté pasáže až k závěrečné katarzi, zanechá hluboký, nesmazatelný dojem.

Ukázka:

Otrok klečel před Silentiem, kam jej srazily silné paže dvou strážců. Ohlédl se na parket, do arény, kde u kašny, v níž mírumilovně šuměla voda, ležela Rose a dusivě kašlala. Pier Slayer si vyplachoval oči a omýval krvácející ránu.

 „Prohráls, otroku, porušils Zákon mlčení!“ vynesl ortel vládce.

Excetrina hleděla na provinilce a mračila se. Takhle jsem to nechtěla! Tenhle ubožák nic neudělal. Na Slayera budu muset jít jinak. Ale třeba bych se mohla zbavit někoho jiného…

Ministryně mlčení vstala, seběhla dolů a uchopila Rose za ruku. Zvedla ji, dovlekla ji před vládce, naklonila se k jejímu uchu a zašeptala:

„Pomoz mu, ty děvko! Třeba mu dá Silentio zase milost, když se za něj obětuješ!“

Ale Rose se nehýbala. Mlčela a dodržovala Zákon. Policisté otroka zvedli, aby jej odvedli. Pier Slayer stojící opodál k němu přišel a rukou ovázanou bílým šátkem mu do náruče vrazil obal s houslemi. Ať se tam máš čím bavit, chudáku!

Seamus se otočil a přikročil k Rose.

Potřetí jsem ti zachránil život, lásko moje, a znovu mlčíš…

Natáhl ruku a pohladil ženu něžně po tváři.

Teď už bych mohl mluvit. Ale k čemu jsou tady slova…

* S * I * L * E * N * T * I * O * ! *

Předchozí kniha
Následující kniha