Největší tajemství odhaleno

aneb Šéf, Junior a Průvan

Jaké je největší tajemství světa? Co se děje kdesi nahoře nad námi? Sedí tam velebný bůh na obláčku a –bafaje z dýmky – blahosklonně sleduje naše pinožení? Kdepak! V nebi je chaos jako v běžné pozemské rodině, vlající ve víru událostí za životem. Víte, co se stane, když se mladistvý Junior aka Ježíš dostane do puberty? Umíte si představit, jaké obtíže musí řešit nebeský PR manažer Průvan, alias Duch svatý, má-li zakrýt všechny Juniorovy průšvihy, plnit příkazy Šéfa a vytvářet vznešený obraz boha u lidstva?

Ukázka:

Ve stanu východně od ráje seděl u ohně neuvěřitelně vrásčitý stařík, kouřil dýmku a očima sledoval svěže vypadající stařenku, která se podivuhodně čiperně točila v kuchyňském koutu, skládajícím se z jehněčí kůže rozložené na zemi a jednoho dřevěného nože.

„Adame, dojdi pro dřevo, nebo to uhasne!“ prohodila Eva přes rameno ke starci. „Pak to budeš muset zapalovat znovu!“

„Ať ti dojde pro dřevo prapraprapraprapraprapraprapraprapraprapravnuk, bydlí hned vedle, ne?“ zabručel Adam, potáhl z dýmky a vypustil mohutný oblak dýmu.

„A nehul mi tady, podívej se, co je tady kouře! Kdo to má čichat?“ nemilosrdně ťala Eva do manžela.

„Je tady kouř z ohně a ten ti nevadí? Proč ti sakra vadí ausgerechnet moje dýmka?“

„To už byly lepší ty cigára, cos je hulíval v ráji. Po těch s tebou byla aspoň legrace,“ usadila Adama manželka. „Teď je z tebe plesnivý dědek. Jen sedíš, kouříš a smrdíš!“

Adam komentář ke své osobě ignoroval a zamyšleně hleděl do ohně. Pak si cosi uvědomil a otočil se ke stařeně:

„Mám dneska narozeniny. Víš, kolik mi už je? Přesně pět set let!“

„Vážně? Tak to já mám narozeniny hned zítra. A taky máme výročí svatby! Copak jsi mi koupil? To jsem zvědavá!“

Adam zafuněl, ale neodpovídal. V duchu se chytal za hlavu a přemýšlel, čím by měl asi tak po pětisté manželku překvapit.

„A jak jsi na to vlastně přišel, kolik je nám let?“

Adam obrátil oči v sloup a jen zabručel:

„Spočítal jsem ti vrásky na pr…“ nestihl popsat primitivní časoměrnou metodu a jen stěží se vyhnul letícímu noži. Potutelně se usmál a začal se zvedat.

„Jdu pro dřevo,“ prohodil a vydal se směrem k východu ze stanu. Eva se k němu laškovně přitočila a lísavým hlasem zašvitořila:

„To bychom se měli pomilovat. Víš, na čem jsme se domluvili, když nám bylo čtyři sta? Že zase za sto let… Jestlipak jsi mi za tu dobu nebyl nevěrný?“

Předchozí kniha
Následující kniha