Rajská zahrada

            „Tak jdeme, tati, pojď, honem dolů, to bude hukot!“ chytil Junior otce za ruku a vláčel ho dolů. Sestoupili z nebes a hledali místo, kde by začali tvořit. Marně procházeli celou Zemi a nemohli nic najít. V té chvíli se k nim přitočil Průvan a poradil jim:

            „Pánové, našel jsem docela slušné místo, tam můžete experimentovat. Jsou tam dvě řeky, solidní zahrada, rostou tam jablka. Jak já bych si jedno dal…“

            Když dorazili na místo, rozhlédli se kolem sebe. Junior se brouzdal trávou a tvářil se spokojeně. Otočil se na otce a povídá:

            „No tak, tati, do toho, neflákej se! Pořádné ptactvo nebeské, ať to lítá!“

            Stařec vztáhl ruku k nebi a najednou se na něm objevili různí ptáci. Létali, křičeli a zpívali. Sedali na stromy s ovocem a začali je rozklovávat. V nestřeženém okamžiku prolétl jeden z nich nad stojícím Juniorem a potřísnil mu oděv čímsi bílým.

            „Zatraceně, tati, tohle sis mohl odpustit,“ otíral si Junior plášť a tvářil se znechuceně. Průvan prolétl kolem Juniora, prohlédl si bílou skvrnu a rozesmál se:

            „Cos čekal? Přece neprasknou!“

            „Hele, tati, ujde to,“ ignoroval ducha mladík, „vypadají solidně, slušně intonují, ale teď něco do té řeky. Ať se to tam hemží!“

            „Hm, jak bych vám to řekl, Šéfe, rybičky už tady byly. A víte, jak to dopadlo! Zas polezou na břeh a budou z nich dinosauři,“ podotkl Průvan směrem ke starci.

            „Ne,“ zavrtěl hlavou Šéf. „Tentokrát jim evoluci nedovolím. Ať se jen pěkně koupají ve vodě.“

            Vztáhl ruku nad řeku a najednou se v ní objevila hejna ryb. Jejich duhová těla se blýskala v záři slunce a hbitě mizela pod kamením. Nic nenasvědčovalo, že by se ryby chystaly k výpadu na břeh.

            „Fajn, tati, to už je lepší. Nemáš udici?“ zasvítily Juniorovi oči loveckou vášní. Otec zavrtěl hlavou a usadil se pod jeden ze stromů. Sluneční paprsky ozařovaly jeho vrásčitou tvář a zahřívaly jej. Junior odběhl do nedalekého lesa a vrátil se s mohutným kusem dřeva. V Průvanově doprovodu odešel na břeh řeky a začal prudce házet oštěp do vody. Šéf slyšel synovo halekání i Průvanovo povzbuzování a usmál se. Co ho k tomu rybaření pořád tak táhne? Kdyby se tak věnoval něčemu pořádnému, nějaké řemeslo se naučil.

            Za chvíli se Junior přiřítil i s Průvanem a na ostří nesl nabodnutou rybu. Oči mu zářily a pyšně ukazoval otci svůj úlovek.

            „Sleduj, papá, tohle jsem napíchl na tenhle klacek. Ale je to docela pracné, chtělo by to síť. Uděláš oheň?“

            Šéf vztáhl ruku a objevilo se ohniště. Plápolal v něm oheň a Junior v mžiku natáhl oštěp i s rybou nad sálající plameny. Zanedlouho se kolem začala šířit příjemná vůně. Průvan smutně hleděl na opékající se rybu a potichu naříkal:

            „Já bych si taky dal, proč jenom nemám pusu? To je tak nefér, v téhle trojici není žádná rovnoprávnost! Jednou ze mě bude feminista!“

            „Nemel, Průvane, máš jiné výhody!“ prohlásil Junior a posadil se na zem vedle otce. Opřel se zády o strom a začal stahovat rybu z oštěpu. Když byl téměř hotov, ryba mu vyklouzla z ruky a spadla na zem.

            „Hehe, to si pochutnáte,“ pochechtával se Průvan a pozoroval rybu válející se v trávě. Junior ji zvedl a snažil se z ní setřást písek, který se na ni nalepil.

            „Vidíš, Juniore, kdyby ses něco v knihovně naučil, tak bys mohl třeba udělat stůl. Takhle to padá na špinavou zem.“

            „Já mám dělat tesaře? Na to zapomeň, nikdy!“ bouřil se Junior proti nesmyslnému nápadu. Ještě to tak! Pomalu stáhl rybu z kůže a začali jíst. Ryba byla měkká a otec i syn byli spokojení. Aspoň prozatím. Ulehli pod košatý strom, zadívali se s výrazem plným nostalgie (Šéf) nebo nudy (Junior) směrem k nebi a spokojeně usnuli.

*          *          *