Džin z láhve

Toto je výčet rodopisu Adamova: V den, kdy Bůh stvořil člověka, učinil jej k podobě Boží. Jako muže a ženu je stvořil, požehnal jim a v den, kdy je stvořil, dal jim jméno Adam (to je Člověk).

Ve věku sto třiceti let zplodil Adam syna ke své podobě, podle svého obrazu, a dal mu jméno Šét. Po zplození Šéta žil Adam ještě osm set let a zplodil syny a dcery. Všech dnů Adamova života bylo devět set třicet let, a umřel.

Genesis 5, 1-5

            Roky plynuly, na Zemi se střídala jara, léta, podzimy a zimy se železnou pravidelností, v lesích se proháněla zvěř, ženy proháněly muže v kuchyních a muži proháněli ženy v ložnicích. Adam i jeho synové plodili další potomstvo a lidstvo se rozrůstalo. Jedno staletí střídalo druhé a první lidé, poznamenaní doznívající nesmrtelností, dosáhli věku, o jakém sní lidstvo odjakživa.

            Ve stanu východně od ráje seděl u ohně neuvěřitelně vrásčitý stařík, kouřil dýmku a očima sledoval svěže vypadající stařenku, která se podivuhodně čiperně točila v kuchyňském koutu, skládajícím se z jehněčí kůže rozložené na zemi a jednoho dřevěného nože.

            „Adame, dojdi pro dřevo, nebo to uhasne!“ prohodila Eva přes rameno ke starci. „Pak to budeš muset zapalovat znovu!“

            „Ať ti dojde pro dřevo praprapraprapraprapraprapraprapra-praprapravnuk, bydlí hned vedle, ne?“ zabručel Adam, potáhl z dýmky a vypustil mohutný oblak dýmu.

            „A nehul mi tady, podívej se, co je tady kouře! Kdo to má čichat?“ nemilosrdně ťala Eva do manžela.

            „Je tady kouř z ohně a ten ti nevadí? Proč ti vadí ausgerechnet moje dýmka?“

            „To už byly lepší ty cigára, cos je hulíval v ráji. Po těch s tebou byla aspoň legrace,“ usadila Adama manželka. „Teď je z tebe plesnivý dědek. Jen sedíš, kouříš a smrdíš!“

            Adam komentář ke své osobě ignoroval a zamyšleně hleděl do ohně. Pak si cosi uvědomil a otočil se ke stařeně:

            „Mám dneska narozeniny. Víš, kolik mi už je? Přesně pět set let!“

            „Vážně? Tak to já mám narozeniny hned zítra. A taky máme výročí svatby! Copak jsi mi koupil? To jsem zvědavá!“

            Adam zafuněl, ale neodpovídal. V duchu se chytal za hlavu a přemýšlel, čím by měl asi tak po pětisté manželku překvapit.

            „A jak jsi na to vlastně přišel, kolik je nám let?“

            Adam obrátil oči v sloup a jen zabručel:

            „Spočítal jsem ti vrásky na pr…“ nestihl popsat primitivní časoměrnou metodu a jen stěží se vyhnul letícímu noži. Potutelně se usmál a začal se zvedat.

            „Jdu pro dřevo,“ prohodil a vydal se směrem k východu ze stanu. Eva se k němu laškovně přitočila a lísavým hlasem zašvitořila:

            „To bychom se měli pomilovat. Víš, na čem jsme se domluvili, když nám bylo čtyři sta? Že zase za sto let… Jestlipak jsi mi za tu dobu nebyl nevěrný?“

            Adam se chytil za hlavu a nebývale rychle vyběhl ven. Belhal se na malé návrší za stanem, kulhal, sípavě funěl a proklínal chvíli svého stvoření. Když konečně došel až na samotný vrchol, obrátil oči k nebi a se vší vervou padesáti křížků na krku začal hrozit směrem nahoru.

            „Kde jste, vy tři? Pojďte dolů! Už toho mám dost!“

            Nahoře v nebi se Průvan otočil na Šéfa, sedícího u stolu a – překvapivě – píšícího do knihy:

            „Šéfe, poplach! Adam, ten chlap na zemi, vypadá, docela naštvaně. Měli bychom to jít nějak ošéfovat!“

            „Nebuď drzý, Průvane!“ ohradil se stařec a Junior, sedící vedle akvária, se zařehtal.

            „Jdem to ošéfovat, tati, bude legrace!“ zvedl se a bez povolení zamířil dolů. Šéf i duch ho vzápětí následovali.