Osvobození Adama

            V té chvíli se ozvaly hrozné rány, které přehlušily Šéfova slova. Junior vyskočil z police a zadíval se na ducha. Ten se tázavě obrátil na starce, který zatím domluvil.

            „Co to znamená, Šéfe?“

            „Máme návštěvu, řekl bych,“ pokrčil rameny stařec a kývnutím ruky pokynul Juniorovi ke dveřím. „Běž otevřít, Juniore.“

            Junior se lenivě vydal ven a vrčel: „Copak jsem nějaký komorník?“ Pak se otočil zpět k otci s otázkou: „Kde jsou klíče?“

            „Ach, jistě, tady,“ vytáhl Šéf ze zásuvky stolu mohutný klíč a podal jej synovi. Ten klíč vzal a potěžkal.

            „Slušná váha, tati, s tím se mám tahat? To nemáme na vrátného? Jednou tam postavím prvního rybáře, kterého potkám!“

            S pohvizdováním se pustil k nebeské bráně a v ruce vlekl těžký klíč. Zarazil jej do zámku a ztěžka jím otočil. Pak s obrovskou námahou zatáhl za dveřní křídlo a otevřel je.

            „Nazdar, Adame!“ vyvalil oči na příchozího. „Co ty tady?“

            „Konečně, nechali jste mě tam dole hnít skoro tisíc let!“ durdil se Adam a s vervou se cpal do dveří. Junior za ním vrzající vrata pomalu zabouchl a začal otáčet klíčem zpět, dokud se s pronikavým skřípěním znovu nezamkly.

            „Dlouho jste neotvírali, co?“ zadíval se Adam kritickým okem na bránu. „To sem nikdo nechodí?“

            „Ani ne, jsi skoro první. Před tebou dorazil akorát tvůj syn. Ale to už je hodně dlouho.“

            „Ábel? A kde je?“ otázal se Adam. „Synáčku, ty můj chudáčku, kdepak jsi?“ probudil se v něm dávno ztracený otcovský cit.

            „Ale, poflakuje se někde tady, nejspíš v knihovně. Pořád pročítá Šéfovy spisy. No a donesls ze Země něco? Vybal to, když už jsem tě pustil dovnitř,“ dychtivě se podíval po Adamovi a čekal. Adam se lišácky usmál, sáhl do kapsy a vytáhl balíček se suchými, krabatými lístky.

            „Páni,“ rozzářil se Junior a poplácal Adama po rameni. „Teď to konečně pořádně rozbalíme!“

            „Jasně, bez ženských, to bude mazec. Konečně, víš, jak dlouho jsem na tohle čekal?“ zavýskl Adam a chytil Juniora kolem krku. „Chyběls mi, ty kluku vlasatá!“

            O pár chvil později už oba rychle mířili k nejvzdálenějšímu koutu nebeského paláce. Vzápětí se odtud začal ozývat hurónský řev a celým nebem se táhla omamná, pronikavá vůně.