O Adamovi a Evě

            Kvasný proces dávno skončil. Poté se obsah sudu vypálením proměnil v kvalitní lihovinu. Bylo jí mnoho, velmi mnoho, neboť jabloně v ráji přinesly hojnou úrodu. Ale organismus prvních lidí nebyl na takový nápor alkoholu připraven.

            Eva ležela bezvládně na zemi a Adam zvracel. Stál vedle domu a opíral se o špalek se sekerou. Jeho tvář byla zelená jako jablka, která byla prapůvodní příčinou jejich kocoviny.

            „Tak dost, jdeme za nimi,“ prohlásil Šéf a psychicky se připravoval na další setkání se svým dílem. „Oni to tam naprosto zničí. Stromy bez jablek, napůl vykácené, zvířat ubývá, protože každý den si jedno ogrilují, teď tam zvracejí, tohle musí skončit!“

            Junior se při představě výletu zaradoval a hned se hotovil na cestu. Vzápětí už stáli vedle lidské dvojice, která ležela na zemi u jezírka. Adam si omýval tvář vodou a poplácal Evu po zádech.

            „Vstávej, stará, máme návštěvu!“

            „Jaká stará, no dovol!“ zamručela Eva a postupně vstala. Měla na sobě podivné, strakaté šaty. Adamův hrudník byl holý, stejně jako ruce a nohy, jen nejcitlivější partie chránila sukýnka z listí.

            „Proč jste se takhle příšerně vyparádili?“ zeptal se udiveně Junior.

            „Už jsem se na něho nemohla dívat.“

            „On myslel vaše šaty, milostivá…“ podotkl Průvan.

            „Vám se tenhle styl nelíbí?“ rozčílila se Eva. „Co jsem měla dělat? Copak je tady nějaký butik? Potřebovala jsem zkrátka změnu.“

            „Hm, dobře, to je vaše věc, přátelé,“ vložil se do rozpravy o módě Šéf. „Říkali jsme vám, že nemáte ta zelená jablka jíst, že vám bude špatně. A tady to máte.“

            „Proč jste ta jablka jedli? A co jste s nimi udělali?“ obrátil se na oba opilce Průvan. „Jak to, že jste z nich tak opilí?“

            „Chceš si taky dát, mladej?“ nabízel Adam Juniorovi láhev s průzračnou tekutinou. Šéf vytrhl láhev Adamovi z ruky a odhodil ji za dům, kde se kupila celkem slušná hromada střepů.

            „Adame a Evo, už toho bylo dost. Proč jste jedli jablka ze stromu, který jsme vám zakázali?“

            „Vždyť to tam jedla i zvířata. Takový dlouhý, plazil se nahoru, žral ta jablka taky a nic mu nebylo,“ oponovala Eva. „Tak proč bychom to nemohli jíst taky? To je diskriminace!“

            „Tati, kdes to kdy viděl, aby hadi žrali jablka?“ kroutil hlavou Junior. „Tos teda udělal trochu chybu. Takhle hlínu kdyby žral, to bych pochopil, ale lézt na strom na nezralá jablka…“

            K Šéfově uchu se přitočil Průvan a pronesl tiše:

            „Mladej má asi pravdu, Šéfe. U toho hada by to vážně chtělo upgrade. Nebo nám bude ty jablka žrát pořád.“

            Adam se posadil vedle Evy a krhavým zrakem hleděli společně do vody. Šéf se k nim sklonil a zeptal se:

            „Tak co, už se budete chovat patřičně důstojně? Máte poslední šanci! Nenechám vás, abyste tuto krásnou zahradu zničili.“

            Adam jen mávl rukou a vytáhl cigaretu. Zapálil si a blaženě nasál omamný kouř. Vzápětí vytáhl druhou, připálil ji a podal Evě. K obrovskému údivu celé trojice si Eva doutnající váleček s povděkem vzala a s gustem začala nasávat drogu do plic. Pak odkudsi vytáhla další láhev a napila se.

            „No, Šéfe, tady se dějí věci. Předtím hulil on, teď kouří trávu oba. Pijí, veřejně se tady muchlují, to přece nejde.“

            „Dejme jim ještě šanci, Průvane,“ odvětil v zoufalé naději stařec. Vnímal, že dílo, které učinil k obrazu svému, se mu ve skutečnosti příliš nepodobá, ale doufal, že se vše v dobré obrátí. Jenže v následujícím okamžiku se Adam zvedl, připotácel se k Juniorovi a objal ho kolem ramen:

            „Hele, mladej, vzpomínáš na tu jízdu? Ona mi tu motorku časem povolí, neboj. Pak si zase zařádíme. Víš, to jí musíš tu a tam vyhovět, okna umýt, pomilovat a ona pak dá pokoj. Až se oženíš, tak to pochopíš taky. Tady máš, napij se, ale pozor, je to síla. A dej si šluka, to už znáš!“ podával Juniorovi dýmající cigaretu.

            „A dost!“ zařval Šéf, až všichni nadskočili. „Všechno jsem toleroval. Že mi tu vybíjíte zvěř, děláte mi tady z toho kůlničku na dříví a ničíte všechno, co jsem stvořil, to bych všechno odpustil. Ale abyste mi kazili syna, tak to teda ne. Vypadněte z ráje, hned!“

            Šéfův hlas se hrůzostrašně rozléhal celou zahradou. Adam s Evou se klepali a tiskli se k sobě. Zděšeně hleděli na hrozivou postavu starce, který ukazoval prstem k východu z ráje.

            „A co ta jablka, co sežrali?“ přisadil si Průvan.

            Šéf se zamyslel a vynesl hrozný ortel:

            „Správně! Odsuzuji vás k věčnému manželství!“

            Adam se sesunul k zemi. Eva se začala usmívat. Junior našpulil rty a pak zvýšil trest pro Evu:

            „A ty Evo, budeš rodit děti v bolestech!“

            Eva zezelenala. Adam se začal zvedat a ušklíbl se.

            „A ty, Adame,“ zakončil klatbu Průvan, „se už nikdy pořádně nevyspíš, protože vaše děti budou v noci pořád jenom řvát!“

            Obě zbědované postavy se schlíple vydaly na cestu. Když dorazili k bráně, Adam se naposledy obrátil a smutně si prohlížel místo svého stvoření. Šéf nekompromisně otevřel dveře a ukázal ven. Lidé vykročili z ráje a mířili do neznáma. Než se však dveře stačily zabouchnout, Adam se otočil a rychle doběhl zpět ke starci.

            „Šéfe, nemohl byste pro mě ještě něco udělat? Jedno, poslední přání před vyhnáním?“ žadonil a držel starce za ruku.

            „Co?“ úsečně vyštěkl Šéf.

            „Ať jsem smrtelný. Přece mě s ní nenecháte napořád. No tak, mějte trochu uznání, jsme přece chlapi,“ zoufale žebral Adam při představě věčnosti strávené s Evou.

            „Dobře, ať je po tvém. Buďte smrtelní. A teď padej!“ zakončil rázně smlouvání Šéf. Adam vykročil o poznání radostněji zpět za ženou, Šéf vešel znovu do zahrady a vzápětí se dveře do ráje s obrovským rachotem zabouchly.

*          *          *

A to je pro dnešek vše. Jak se vám povídka líbila? Co říkáte na toto trochu alternativnější pojetí klasického námětu? Pokud se vám četba či audioverze líbila, nezapomeňte ji sdílet se svými přáteli.